close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Unknown 7

1. září 2014 v 16:01 | Tes
Měla jsem pocit, jakoby se svět kolem mě točil. Strávila jsem den s člověkem, kterého skoro neznám, ale vím, že díky tomu člověku jsem alespoň na chvíli zapomněla. Alespoň na chvíli jsem zapomněla na svůj mizerný život.Ale dost snění Claire, zpátky do reality. Tenhle kluk už tady s tebou není, je pryč, šel domů. Porozhlédla jsem se po svém malém bytě. Byl prázdný, něco tady chybělo. Nebo někdo? Kdepak, Luke to určitě není, jsem ráda, že jsem se ho zbavila. Podívala jsem se z okna, venku poletovalo listí (dejme tomu, že je podzim O:)) a já jsem se opět zasnila. Před očima se mi přehrával příběh. Můj příběh. Luke na mě řval, ostatně jako vždy. Najednou se objevila nějaká tmavá silueta a odehnala ho pryč. Kdo to byl? Že by nějaký zachránce? Ale no tak Claire, žádní chlapi..
Ani nevím, jak jsem se dostala do postele. Usnula jsem až nad ránem, ale zato jsem vyspávala dlouho do poledne. Vzbudil mě až zvonek u dveří. Moment. Zvonek. U dveří. Někdo na mě zvoní? Hodila jsem přes sebe huňatý hnědý svetr a bosa opatrně našlapovala po studené dlážce. Otevřela jsem dveře, přede mnou stál poslíček.
"Dobré poledne slečno, jmenujete se Claire?" radostně na mě spustil
"Já.. Ano, to jsem já. Potřebujete něco?" prohodila jsem rozespalým hlasem
"Já ne, spíš někdo potřeboval něco doručit vám" pousmál se
"Pro mě? Někdo mi něco poslal?" Ach Claire, je to poslíček, ten většinou nosí to, co někdo jiný pošle..
"Ano, mám tu pro vás dvě rudé růže slečno, tady prosím podpis" podal mi nějaký dokument
Držela jsem v ruce dvě krásné rudé růže ovázané stejně rudou mašlí. V jednom květu byl malý lísteček. Byla bych si ho bývala přečetla hned, ale chtěla jsem je co nejdřív dát do vázy. Našla jsem nějakou starou ve skříni, naplnila jsem ji vodou a květy do ní dala. Konečně jsem se dostala k tomu lístku.
"Pro krásnou ženu, krásné kytky. Ozvu se, Z."
Kdo by mi posílal kytky? VŽdyť se ani s nikým nebavím, do práce nechodím, to mi připomíná, že si nějakou konečně musím najít..
Z.. Z.. Zayn?!
Že by mi Zayn poslal kytky? Ale ne, to přece ne.. I když, musí to být on, on jediný na mě nezanevřel. Páni. Ještě jsem takový pocit neznala. Pocit, že by mi někdo něco dal, jenom tak, protože by chtěl. V břiše jsem cítila takový divný pocit. Jako by se mi snad chtělo zvracet..

Celý den jsem se dívala na ty nádherné růže. Psal, že se ozve, ale ještě se neozval. Říkala jsem, že žádného muže se svém životě nechci a taky že nechci. Nevím, co to do mě vjelo, prostě jsem ho chtěla vidět. Samu sebe jsem přesvědčovala o tom, že nechci, ale moc dobře jsem věděla, že to tak není. Že bych teď dala cokoli za to, aby přišel. Aby se na mě podíval těma jeho karamelovýma očima.
Hodila jsem na sebe starou bundu a vyrazila do ulic Bradfordu. A co mám v plánu? Najít si práci. Protože bez peněz nemám šanci.
Bloudila jsem ulicemi snad dvě hodiny, pofukoval chladný vítr, vlasy mi vlály, ale já jsem nezapomínala na svůj úkol. Najít si práci. Po chvilce jsem narazila na jeden penzion.
"Dobrý den, prosím vás, nemohla bych tady pracovat?" přiběhla jsem ke starší paní u něčeho, co vypadalo jako recepce.. Před dvaceti lety..
"No vás nám snad seslalo samo nebe!" vyhrkla na mě
"Prosím?" vyvalila jsem oči
"Včera nám dala výpověď naše uklízečka a my nutně potřebujeme uklidit několik pokojů. Já to sama nezvládnu.." vysvětlovala
"Vy mi vážně nabízíte práci"?
"A proč jsi sem jinak chodila, děvenko? Přece chceš práci, ne?" smála se
"Ano, jen jsem nečekala, že mi to výjde hned na poprvé"
"To vám výjde. Můžete se pustit do práce hned, zítra podepíšeme smlouvu" potřásla mi rukou a vedla mě na malé, děsivé schodiště.


  • Krátká? Nudná? Bez děje? Možná. Doufám, že se ale bude líbit a vy budete komentovat. Nějak mám zase chuť psát.
 

Unknown 6

17. prosince 2013 v 18:23 | Tes |  Povídky
Můj mobil ukazuje čtvrt na tři a já nervózně přešlapuju z nohy na nohu na dohodnutém místě. Ještě před deseti minutami jsem byla pevně přesvědčená o tom, že se ním chci sejít a všechno si to vysvětlit. Teď mám ale jisté pochybnosti. Čekám tady na člověka, kterého ani pořádně neznám. Nevím jak se jmenuje a co je zač. Co když je to nějaký úchyl? Co mě znásilní a někde v parku? Nebo co když mě zabije a potom si moji hlavu vystaví do květináče jako trofej? Co když jsem jen jedna z mnoha? Co když mě tu nechá čekat, nebo bude stát někde za rohem a smát se, jaká jsem pitomá, že tady vážně čekám? Věřte mi, tenhle pocit jsem ještě nikdy nezažila.. Napadaly mě různé myšlenky a různé scénáře, žádné ale nedopadaly dobře.. Možná, že by mě napadaly dál, to by se za mnou ale nemohly ozývat něčí kroky..
"Uhm.. Čekáš dlouho?" odkašlal si, abych mu věnovala pozornost
"Já, ani ne, to je v pohodě" zareagovala jsem opravdu rychle
"Nad čím jsi tak usilovně přemýšlela?" usmál se
Claire, hlavně mu neříkej PRAVDU! Blesklo mi hlavou..
"Že.. Si musím najít práci" napadlo mě jako první
"Aha.." zarazil se, "A máš nějaký nápad?" posadil se na lavičku vedle nás
"Budu vděčná za každý peníze.. I kdybych měla umývat záchody" řekla jsem s nadhledem
"Na to by tě ale byla škoda" zase se pousmál
Zarazila jsem se a myslím, že jsem zčervenala..
"Řekl jsem něco špatně?" znervózněl
"Ne.." usmála jsem se "Já jen.. Jsem zvyklá na jiný zacházení" zašeptala jsem
"Chceš o tom mluvit?" podíval se mi do očí
"Ani nevím jak se jmenuješ" rozhodila jsem rukama
"Já debil.." bouchl se rukou do čela
"Těší mě, já kráva" podala jsem mu ruku
"Tak jsem to nemyslel.." kroutil hlavou
"Já vím že ne"
"Jsem Zayn" tentokrát nabídl ruku on
"Claire" potřásla jsem jí
"Luke o tobě moc nemluvil.." nadhodil téma, na které jsem opravdu neměla náladu
"Prosím.. Zayne, já tě prosím.. O tom, nevím jak bych to řekla slušně.. Nemluv o něm" roztřepal se mi hlas
"Promiň, Claire, jsi v pořádku?" chytil mě za rameno
"Hej.." ucukla jsem
"Já se omlouvám.. Promiň" zněl zmateně
"To já se omlouvám.. Jenom vážně, měla bych jít" postavila jsem se
"Ne, prosím.. Znova mě tady nenechávej" následoval mě
Měl pravdu. Podruhé jsem mu to udělat nemohla. Jeho dokonalé oči mě přesvědčily. Zůstala jsem. Seděli jsme tam asi půl druhé hodiny a povídali si. Cítila jsem se v bezpečí, on by mi neublížil. Řekl mi, že zpívá v nějaké kapele a že jestli budu chtít, někdy mě vezme na zkoušku. Může to být zajímavý.. Ale ještě se na to necítím.
Když už se připozdívalo a rozhodla, že půjdu domů, Zayn trval na tom, že mě doprovodí. Sice jsem byla proti, ale nedal se odbýt. Nezbývalo mi než souhlasit. Než jsme přišli k mému bytu, už byla úplná tma..
"Děkuju, že si přišla Claire" zastavil přede dveřmi
"Já děkuju Zayne, žes to se mnou vydržel" zasmála jsem se
"Co blbneš, bylo mi s tebou fajn" uklidnil mě
"Tak si to můžeme někdy zopakovat" vypadlo ze mě rychle
Hups, Claire, někdy by bylo lepší, kdybys držela hubu! :x
"Moc rád. Najdu si tě" odpověděl mi

Věřte nebo ne, stála bych tam s ním klidně hodiny, no nešlo to. Zaynovi zazvonil mobil a on musel jít..



  • Jsem šťastná! A paradoxně za to může ta samá osoba, kvůli které jsem byl smutná! Já vám chci říct proč! Ale nevím, jestli můžu O:)

Unknown 5

12. prosince 2013 v 15:31 | Tes |  Povídky
Vážně se to stalo. Luke odjel. Řekl jenom pouhé sbohem a zmizel mi ze života. Opravdu se to stalo? Není to jenom nějaký sen, po kterým následuje rychlý pár do reality? Cítila jsem zvláštní pocit. Pocit volnosti, ale také pocit nejistoty. Co teď budu dělat? Budu se muset odstěhovat, najít si jiný byt, radši menší. Budu muset komunikovat s lidmi a hlavně si budu muset najít normální práci. Začínám od znova, nemám vůbec nic. Pár věcí ve skříni, pár liber. Čeho mám opravdu hodně, jsou vzpomínky. Vzpomínky na období, na které se musím pokusit zapomenout. Už nikdy víc si takhle nenechám ubližovat. Nikdy..
Z proudu mých myšlenek mě vytrhl zvonek u dveří. Cože? Kdo by za tebou chodil Claire? Co by někdo chtěl zrovna po tobě? Nejistota stoupala. Zabalila jsem se do županu a vykročila směrem ke dveřím. Když jsem se kukátkem podívala, kdo že to potřebuje mou pozornost, zatočila se mi hlava. Co tady dělá? Zapomněl si tu snad něco při odchodu? Tisíce podobných vět mi proletělo hlavou. Ví, že jsem doma, nemůžu couvnout, budu muset otevřít..
"Ehm, ahoj" věnoval mi úsměv
"Coo.. Co tady děláš?" odpověděla jsem mu opatrně
"Víš.. Všiml jsem si včera.." pořád se na mě upřeně díval
"Co?" vychrlila jsem rychle
"Prostě jsem tě potřeboval vidět.. Něco mě nutí k tomu, abych věděl, jestli jsi v pořádku.. Tehdy v tom parku.." rozhazoval omluvně rukama
"V tom parku" začala jsem.. "Jsem to trochu nezvládla"
"Vysvětlíš mi to?" zeptal se po chvilce ticha
"Co? My.. Ani se neznáme.. A ty si sem příjdeš a chceš po mě vysvětlení?" třepal se mi hlas
"Počej, uklidni se" chytil mě za ramena
"Hej!" cukla jsem s sebou a zavřela dveře
Fajn Claire, tohle jsi dobře podělala. Ten kluk o tebe má prostě jenom strach..
Pořádně jsem se nadechla a znovu otevřela dveře. Stál tam a zíral na mě. Nevěděla jsem, co dělat, ale bylo mi jasné, že takhle to nechat nemůžu..
"Promiň.. S tímhle mám trochu problém" podívala jsem se mu do očí
"Tak. Vysvětlíš mi to?" zeptal se znovu
"Nevím jak mi to půjde" pokrčila jsem ramena
"Dám ti čas.." přistoupil blíž
"Dobře, máš teď čas?" trochu odvážná otázka, Claire
"Uhm.. Teď mám nějaké povinnosti.. Ale odpoledne by to šlo. Kolem třetí v parku, jako minule?"
"Dobře, kolem třetí tam budu" přikývla jsem
Rozloučili jsme se a on odešel. Počkat, on.. Jak se vlastně jmenuje? Claire, co se to s tebou děje? Ještě včera by ses bála každýho, kdo by na tebe promluvil a teď máš domluvenou schůzku?


Je mi jasný, že budu muset všechno vyklopit.. To, jak mě Luke bil, jak jsem mu dělala služku místo toho, abychom se k sobě chovali jako sourozenci. Nevím co, ale něco mě nutí tomu klukovi důvěřovat. Nikoho tady nemám, možná, že on bude moje spřízněná duše.. Mám strach, ale musím to udělat. Musím do toho parku jít a zjistit, co je zač. Hned potom si začnu hledat práci..

  • Omlouvám se za menší pauzu, měla jsem toho moc ;) Doufám, že se Vám část bude líbit, poprosím komentáře, bambulky moje! ( :') to oslovení pro mě hodně znamená, chtěla bych na něj zapomenout, ale nejde to.. tak ho aspoň využiju k něčemu pěknému) ..
  • Dál tady mám otázku.. :) Mám Vám napsat nějakou Vánoční jednodílovku? S kým? :)
  • Jinak.. Co se týče písničky.. Neuvěřitelně mě bolí psát tyhle řádky, ale musím s tím ven. To je to, o čem jsem mluvila. Ten kluk, co zpívá, je ten, co mi tak moc ublížil. Ale ta písnička se k tomu dílu a i k té povídce prostě hodí, prosím, poslechněte si ji. Je to za mnou, teda.. Snažím se :) Děkuju!
 


Unknown 4

30. listopadu 2013 v 22:08 | Tes
Stála jsem tam a sledovala ty zavřený dveře. Tak moc bych chtěla, aby mě poznal. Na druhou stranu se ale bojím. Co když Lukovi řekne, že jsem byla venku? A co když si mě vůbec nebude pamatovat? Znáte ten pocit, když nevíte, co čekat? Když chcete, aby se stalo něco, co vám naprosto změní život, ale někde tam hluboko uvnitř, v koutku vaší duše se bojíte, aby se všechno ještě víc nezhoršilo? Přesně tak se teď cítím, když hypnotizuju naše vchodové dveře. Zavřela jsem oči a otevřela dveře.
"..No a tak sem tam tak stál a čekal, co se stane. A ona utekla.." slyšela jsem neznámý hlas. Bože, to snad ne, snad nemluví o tom parku..
"A ty jsi ji nechal?" zeptal se rychle můj bratr
"Co jsem měl podle tebe dělat? Honit ji po celým městě?" nervózně odpověděla naše návštěva
Bundu jsem si pověsila na věšák a zula si boty. Chybělo pár vteřin do doby, kdy ho zase uvidím. Nechtěla jsem tam chodit, ale nebyla tady jiná možnost. Otevřela jsem dveře od obýváku. Luke seděl zády ke mně, ten s havraními vlasy se mi díval přímo do očí, chystal se něco říct. Rychle jsem mu naznačila, aby nic neříkal a zakývala jsem hlavou, pochopil.
"To je tvoje sestra?" podíval se na Luka
"Jo, to je Claire" bratr mi věnoval zlý pohled a dal mi jasně najevo, kde je moje místo
Tašky s nákupem jsem zanesla do kuchyně a odebrala jsem se urychleně do svého kamrlíku. Začala jsem přemýšlet nad tím, co se teď vlastně stalo. Mohl mě prásknout, mohl mu to všechno říct a přesto to neudělal. Poslechl mě a mlčel. Proč? Možná, že se styděl za to, že tam potkal právě mě, obyčejnou holku, která se nedokáže postavil svému bratrovi. Věřte mi, ten pocit není příjemný. Opět jsem cítila bolest, na tom samém místě. U srdce. Proč sakra nemůžu mít nějakou kamarádku, které bych mohla kdykoli zavolat a všechno jí říct? Proč musím trčet tady v té díře a čekat, co se zase mému milému bratříčkovi nebude líbit? Něco vám řeknu, můj život stojí za.. však vy víte co.
"Claire?" zasupěl Luke
"No?" potichu jsem vykoukla z pokoje
"Pojď za náma.." řekl najednou
"Co?" vyhrkla jsem
"Řekl jsem, abys šla za náma" klidně opakoval předchozí větu
Moje srdce bilo snad stokrát rychleji, polilo mě horko. Cítila jsem, jak mi do tváří vstupuje červeň, ale věděla jsem, že Luka nemůžu nechat čekat. Pořádně jsem se nadechla a vrátila se k nim. Oba se na mě dívali, nervózně jsem oběma věnovala nechápavý pohled.
"Nemusíš se bát" zasmál se.. ani nevím jak se jmenuje!!
"Tak si sedni" řekl mi bratr až moc příjemným hlasem
Na nic jsem nečekala a sedla jsem si. Vedle Luka, samozřejmě. Pořád jsem na sobě cítila jeho pohled. Zkoumal mě. Každý kousek mého nedokonalého těla, každý vlas, každou nit mého oblečení. O něčem se bavili, ale já vůbec nevím o čem, snažila jsem se zůstat v klidu a moc necivět. Pořád tomu nemůžu věřit, sedím tady, naproti tomu, koho jsem toužila znovu potkat. Ovšem ne v téhle situaci. Strašně moc se bojím, že mu něco řekne, to by byl můj konec.
"No, já už asi půjdu, děkuju za pozvání kámo" začal se zvedat
"Tak brzo? Myslel jsem, že ještě někam zajdeme" naléhal můj bratr
"Noo.." věnoval mi pohled, "Víš já brzo ráno něco mám a ty jdeš stejně do práce, ne?"
"Jo, máš pravdu.." přikývl Luke
"Tak se měj, zase se ozvi" poplácal ho po zádech a odešel
Bez váhání jsem začala všechno uklízet. Prázdné flašky od piva, vína.. Všechno možný.
"Zítra odlítám" ozvalo se z kuchyně

Claire, slyšelas to? Bože, to se ti snad jenom zdá, tohle přece nemůže být pravda..


  • Děkuju strašně moc za komenty k předešlé části, jste nejlepší <3

What?

27. listopadu 2013 v 15:48 | Tes
Prosím Vás.
Zveřejnila jsem dneska trojku UNKNOWN, ale nějak ji nevidím.. o.O Nevím, co s tím je a nový blog se mi fakt zakládat nechce, vidíte ji prosím?

xx
T.

Unknown 3-This boy

27. listopadu 2013 v 15:37 | Tes
Nervózně jsem přešlapovala z jedné nohy na druhou, v očích strach. Strach z toho, co mi řekne. Nevím, jak to myslel s tím, že to byl asi omyl, ale vím, že to nevěští nic dobrého.
"Pizza? Vážně Claire?" zastavil se kousek ode mě
"Já.. Já jsem si myslela, že by sis ji dal.. Už jsi ji dlouho neměl.." koktala jsem
"Milá sestřičko," řekl ironicky.. "kolikrát jsem ti říkal, že TY nejsi ta, která má právo myslet." Dodal
"Promiň, víckrát to neudělám.." sklonila jsem zrak k podlaze
"Jsi k ničemu, zmiz mi z očí" křičel, nedalo se ho utišit.. Navíc, proč bych to dělala, já už si stihla zvyknout na to, že já jsem prostě vždycky ta nejhorší, ať se děje cokoli.
Naposledy jsem mu věnovala provinilý pohled a zmizela do svého pokoje. Teda do toho, co mělo můj pokoj vyjadřovat. Nevím jak dlouho to ještě dokážu. Jak dlouho ještě vydržím to jeho buzerování, ty jeho věčné nadávky.. Otevřela jsem svůj starý deník a psala:
"Dear diary,
Nedokážu to. Nedokážu se mu vzepřít. Cítím se oproti němu tak slabá, jako kdybych bez něj byla nic. Dneska, když jsem se tajně vyplížila ven, konečně jsem se cítila volná. Cítila jsem, že takhle bych chtěla žít. Abych se nemusela nikoho na nic ptát, nikoho dovolovat.. A ten kluk.. Jeho vlasy, pořád je mám před očima. A jeho vůně.. Nikdy se nedozvím, kdo to byl.."
Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Nechtěla jsem brečet, nechtěla jsem si přiznat, že jsem slabá. Ale jsem. Cítím bolest. Nekonečná bolest tam, kde bych měla mít srdce. Proč ostatní holky mýho věku řeší to, s kým půjdou v pátek večer do kina a já? Já řeším to, jestli můj "bratr" náhodou nemá hlad, nebo jestli příjde domů z práce naštvaný..
"Claire!" jako bych ho snad přivolala
"Ano?" vystrčila jsem hlavu ze dveří
"Musíš dojít pro nákup" oznámil celkem klidným hlasem
"Teď?" trochu mě to zarazilo
"Ne, říkám ti to teď, aby si tam šla zítra, krávo" zase ten jeho ironický tón
"Čekáš někoho?"
"A co tě to sakra zajímá? Tebe má zajímat akorát tak seznam, který máš napsaný v chodbě, sbohem"
Blbá Claire,blbá.
Proč jsem se houbec ptala? Co jsem čekala, že mi odpoví? Že mi snad řekne, co chystá? Jak řekl, mě to může být jedno. I kdyby se chystal vyhodit tenhle byt do povětří,tobě to Claire může být úplně putna.
V obchodě jsem byla hned, vážně jsem neměla náladu na to, toulat se po městě. Ne, když doma čeká nervózní Luke. Naházela jsem do košíku suroviny, které jsem měla napsané na seznamu a zaplatila. Potřebovala jsem trochu víc peněz, než na obyčejný nákup, přece jen, tady jde o Luka.
S plnými taškami jsem se vracela domů. S nadějí, že třeba dnes večer nebudu existovat, že si budu moct dělat co budu chtít. Na rohu naší ulice mě něco zarazilo. Z velkého černého auta někdo vystoupil. Přímo před naším bytem. Schovala jsem se za roh a čekala..
Když jsem uviděla ty tmavý vlasy, měla jsem husí kůži. Bože ne, to nemůže být pravda. Počkala jsem, až dotyčná osoba zmizí. Bohužel pro mě, šel do našeho vchodu.Věděla jsem, že dýl už čekat nemůžu, Luke by mě asi zabil. Zhluboka jsem se nadechla a šla domů.
Claire, snad si nemyslíš, že si tě bude pamatovat?!




  • Možná je to krátký, možná to není úplně to, co jste čekaly a možná tento příběh bude o ničem. Ale víte co? Za tu dobu co jsem nepsala, jsem se hodně zklamala. Ublížili mi lidi, kteří slíbili, že to neudělají. A já se rozhodla tuhle bolest vložit do story..
  • DĚKUJU!

Unknown 2

20. srpna 2013 v 19:21 | Tes
V bytě bylo najednou zase ticho. Když tady není bratr, můžu si chvilku odpočinout, poslechnout nějakou hudbu a prostě jen tak relaxovat. Jsem taky jenom člověk, potřebuju nějaký čas trávit venku, na vzduchu. Jenomže on to nechápe. Pro něj jsem prostě jenom kus hadru. Rozhodla jsem se, že dneska půjdu na chvíli ven. Možná, že to zjistí a bude se zlobit, možná, že mě zase zbije, ale já už tu bolest ani necítím. Modřiny už se ani nesnažím skrývat, není před kým. Do Lukova pokoje mám zákaz chodit, takže tam uklízet nemusím. Proto jsem uklidila to nic v mém kamrlíku, obývák a kuchyň. Vím, že až se vrátí z práce, bude chtít teplou večeři, takže venku nemůžu být dlouho. Jediné slušné oblečení co mám a co se hodí ven, jsou černé legíny a starší svetr, který jsem si kdysi koupila. Luke mi dokonce koupil i mobil, ten nejdražší co našel, nevím k čemu mi bude, když tam mám stejně uložené jen jeho číslo a číslo na doktory. Ale vždycky si ho beru s sebou, kdyby náhodou. Nikdy nevíte, co se může stát.
Bradford je jedno z těch menších měst, ale mě to bohatě stačí. Stejně se tudy jen toulám, nic jinýho taky dělat nemůžu. Většinou chodím do Lister parku a dnešek není výjimkou. Výhled na jezero je vážně dokonalý. Sedět jen tak na lavičce a přemýšlet o svém mizerném životě, to je něco pro mě. Naštěstí mám park kousek od bytu, takže se stihnu rychle vrátit. Sleduju lidi kolem, každý má něco do sebe. Zapnula jsem si hudební přehrávač ve svém ajfounu a jen tak dál blbě hleděla do blba.
"Ta je dobrá" ozval se vedle mě něčí hlas, zrovna když mi hrála písnička Bruna Marse
Trhla jsem s sebou, nečekala jsem, že by na mě někdo mohl mluvit, pro každého jsem jen další holka, co se tady každý den poflakuje. Nic jsem neříkala, jen jsem němě civěla na toho kluka co na mě před chvílí promluvil. Jeho havraní vlasy mě fascinovaly. Ale jako ke každému z nich, měla jsem k němu odpor. Bála jsem se, že by mi mohl taky ublížit, že by mi mohl něco udělat.
"Já..Já musím jít" sebrala jsem se a doslova jsem začala utíkat pryč
"Počkej, udělal jsem něco?" zaslechla jsem ještě jednou jeho hlas
Párkrát jsem se ohlédla, jestli náhodou neběží za mnou, ale to ho naštěstí nenapadlo. Do bytu jsem přišla před šestou, to znamená že na připravení večeře mám asi půl hodiny. Objednám pizzu, tu stejně Luke jí pořád. Zavolala jsem tedy na linku a objednala dvě šunkové pizzy. Znovu jsem se převlíkla do domácích, ošoupaných tepláků a vytahaného trička a už jen čekala na poslíčka s pizzou. Byl tady hned, zaplatila jsem požadovanou sumu z peněz, co mi tu Luke nechává na jídlo, teda rozumějte na jeho jídlo. Krabice jsem položila na linku a uklidila se k sobě.
Neuběhlo ani deset minut a už jsem v zámku slyšela klíče. Fajn, bratr je tady.
"Claire?" vykřikl hned, co za sebou zavřel dveře
"Hmm?" vystrčila jsem hlavu ze dveří
"Nic, chtěl jsem se přesvědčit, že si doma" zasupěl
"A kde bych jako měla být?" tiše jsem se zeptala

"Ale nic, to byl asi omyl. Mám hlad" mířil do kuchyně


  • omlouvám se.. potřebovala sem něco důležitého vyřešit.. kamarád mě potřeboval

Croatia

12. srpna 2013 v 21:23 | Tes
Pardon, pardon :D
Terezka byla v Chorvatsku, proto ta neaktivita.. :)
Zítra snad přidám pokračování! :)

Unknown-Prolog

24. července 2013 v 12:50 | Tes |  Povídky
Chtěla bych vám na úvod říct, že první části budou krátké. Změnila jsem se, možná k lepšímu, možná k horšímu-to ať posoudí každý sám za sebe. Chyběly jste mi, holky! Myslím, že se taky změnil můj styl psaní, táhne mi na 18, už nejsem ta malá naivní holka, která si myslela bůhví co. Nebudu přidávat každý den, ale možná se na to zase někdy dopracuju. Začínám jakoby od nuly. Takže Vás prosím, neporovnávejte tenhle příběh s žádným jiným. Děkuju.. Snad jsem udělala dobře.. <3

"Claire vstávej, rozumíš?" budil mě známý hlas
"Nech mě ještě spát" přetočila jsem se na druhý bok a zkoušela ignorovat jeho hlas
"Bylo mi snad špatně rozumět? Okamžitě vstávej!" zvýšil hlas
Chtěla jsem mu vzdorovat, ale po těch letech už jsem to nedokázala. Vstala jsem z postele. Zase to dokázal, je tady další den a já budu zase snášet buzeraci svého bratra. Nejprve jsem si musela vyprosit pár minut v koupelně, abych se mohla trochu upravit. On už se zase nervózně procházel po kuchyni. Beze slova jsem kolem něj prošla a začala mu připravovat snídani, na kterou už určitě čekal. Vajíčka se slaninou, to je to, kvůli čemu mě budí ještě než jde do práce, to je to, bez čeho neodejde. A pokud by odešel z domu jen o pár minut později, kdyby snad do práce meškal třeba jen pět minut, odnesla bych to já. Nebere mě už ani jako sestru, jsem pro něj spíš služka. Jestli jsme mezi sebou měli někdy pěkný sourozenecký vztah, bylo to někdy, kdy jsme oba ještě byli malí. Teď mi bude osmnáct, jemu je dvaadvacet. Bydlím s ním, protože nemám kam jít. A navíc, i kdybych odejít chtěla, on mi to nedovolí. Musím mu hlásit každý svůj krok, každý cent, který utratím.. Nemám žádné kamarádky, ani kamarády. Od té doby, co mě bije za každou chybu, kterou udělám, mám odpor k chlapům. Je mi jedno, jestli ho znám, nebo ne, prostě přítomnost chlapa v mé blízkosti mi dělá špatně.
"Pohni s sebou, za chvíli jedu do práce, víš co se stane, když přijedu pozdě" zasupěl a podíval se na mě jeho přísným pohledem
"Tady to máš" položila jsem před něj talíř s jídlem a sklenici s džusem
"No proto, teď mi zmiz z očí" rozkázal a já ho poslechla

Zavřela jsem se k sobě do pokoje a čekala, až odejde. Vlastně, on to ani není pokoj. Prostě místnost, ve které je na zemi matračka, něco, co by mohlo připomínat starou skříň, a malý stůl. Po deseti minutách jsem uslyšela křápnout dveře. Konečně. Luke odešel do práce. Opatrně jsem otevřela dveře, kdyby se náhodou ještě vrátil. Když jsem se ujistila, že doma není, oddychla jsem si. Rychle jsem umyla nádobí, co tu po něm zbylo a vzala si taky něco na snídani, přesněji suchý rohlík. Tak to u nás chodí. On snídá vajíčka, já suché pečivo. On pije džusy, piva, vína, drahý alkohol, já jsem o holé vodě. On si chodí ve značkách jako Burberry, Gucci, používá nejdražší parfémy, které tady ve městě najdete, ale já? Otrhané oblečení, nové mi koupí jednou, maximálně dvakrát za rok.. Nemůžu ale nic říct, nelíbilo by se mu to..


Torn 33

5. října 2012 v 20:33 | Té |  Povídky

"A ještě ti musím ukázat jednu věc.." skočil mi do řeči Zayn,když jsme mířili směrem k pláži
"Mám se bát?" zeptala jsem se s pošklebkem
"No.. Nemusíš.. I když,možná.." usmál se a otevřel plechové dveře starého cihlového domu
"Kde to jsme?" zeptala jsem se tiše,všude byla tma,nikde nic
"Uvidíš" pustil moji ruku,kterou doteď svíral v té jeho a zmáčkl vypínač,takže se rozsvítilo
"To..To ty?" zakoktala jsem se při pohledu na to všechno
"Tak trochu.. Zaúkoloval jsem kluky" zasmál se
"Oni.. Tohle dělali ve svém volnu?" roztřepal se mi hlas
"Jo" dal mi pusu
"Zayne já.. Já nevím co mám říct" rozplakala jsem se
Všude okolo byli rozsvícené svíčky,poházené lístky růží. Z rádia se ozývala roamntická hudba,z okna bylo vidět moře.
O tomhle jsem vždycky snila. Vždycky jsem si přála zažít to,co se stává jen v romantpických filmech. A díky Zaynovi to právě teď zažívám..

"Máš hlad?" zeptal se mě tiše,když jsme seděli na pohovce,objímali se a vychutnávali si přítomnost toho druhého
"Já..Ani nevím,jsem z toho všeho nějak naměkko" pousmála jsem se
"Beccy já vím,že to není zrovna nejromantičtější,ale objednal jsem nám pizzu" řekl nesměle
"Zayne,lásko.. Tohle celé je tak kouzelné,že i ta pizza pro mě bude romantická" vlepila jsem mu...pusu (:DD)
Zayn na chvilku zmizel a já tam zůstala sama. Vychutnávala jsem si ten pohled na to všechno. Zaynovi to muselo dát hodně práce tohle všechno naplánovat,a co teprve zpacifikovat kluky aby mu s tím pomohli. Všimla jsem si,že na krbových kamnech,kterých jsem si předtím nevšimla byli vystavené naše společné fotky. To mě dojalo ještě víc..
"Jídlo se nese" ozval se jeho hlas
"Už se těším" odpověděla jsem mu a vrátila jsem se zpátky na pohovku
"Doufám,že se ti tu líbí,snažil jsem se" přisedl si ke mě a dvě krabice položil na stůl
"I kdybychom byli v jeskyni,bylo by to kouzelné" usmála jsem se
"Beccy,někdy mám pocit,že si tě nezasloužím,že más na to,najít si někoho lepšího.." začal pochybovat
"Zayne? Nebouchl tě náhodou ten kurýr s pizzou do hlavy?" jedno sousto pizzy mi zaskočilo
"Ne.. Ale možná bych o tom měl začít uvažovat" začal se smát

Asi další hodinu jsme strávili nad jedením pizzy a vyprávění si různých historek. Potom jsme se dostali k závěru,že o prázdninách,až budou mít kluci chvíli volno,odjedeme někam do ciziny,kde nás nikdo nebude znát.. I když oba víme,že se Zaynovou popularitou to bude trochu těžší,na něco příjdeme.
"Zayne? Řekla jsem ti někdy,jak moc tě miluju?" přitulila jsem se ke němu
"Hmm..Říká mi to hodně holek,ale od tebe jsem to myslím ještě neslyšel.." provokoval
"Tss.." odfoukla jsem si
"Lásko,já vím že mě miluješ.. A já miluju tebe" dal mi pusu
"No.. Tím si nebuď tak jistý" vrátila jsem mu úder
"Tohle mi něco připomíná" pousmál se
"Co?" zarazila jsem se
"Naše začátky" zasmál se
"Myslíš odvykačku?" zamyslela jsem se
"Ano.. Přesně to myslím. Jak jsi na mě křičela.. Dokonce to chvíli vypadalo i na to,že mě nenávidíš" podíval se na mě jeho dokonlýma očima
"Heh.. Teď ti ale můžu říct,že tě miluju" usmála jsem se a dala jsem mu pusu
"Rebecco? Musím se tě zeptat na něco hodně důležitého" zvážněl
"Co se děje Zayne?" odtáhla jsem se a přeběhla jsem ho zvědavým pohledem
"Nic" pousmál se, "Jenom.. Chci se zeptat.." odkašlal si
"Tak už se ptej" zakývala jsem hlavou
"Uff.." řekl a začal něco hledat v budně.. "Rebecco,vezmeš si mě?" poklekl a otevřel krabičku
"Zayne.. To..Teda chci říct.. Ano" rozplakala jsem se
"Miluju tě" objal mě a nasadil mi prsten
"Já..Nevím co ti na to mám říct" celá jsem se třepala
"Vím,že si možná myslíš,že je na tohle rozhodnutí brzy,ale nemusíme se brát hned.." nádherně se usmíval
"Zayne,tebe si vezmu kdykoli" začali jsme se líbat

  • Uff.. A je tu další loučení :( Vím,že jsem nepřispívala tak,jak by jste si představovali a vím,že i tahle povídka má svoje mouchy.. Ale věřte mi,psala jsem ji jenom pro vás.. Vaše úžasné komentáře a liky mě vždycky hnaly dopředu

Kam dál